Čtyřnohý miláček naší rodiny

Přeji vám všem krásný středeční den :)

V minulém příspěvku jsem se zmínila, že vás v dalším článku seznámím s novým čtyřnohým přírůstkem v naší rodině. 

Malou, dvouměsíční fenečku Keisy, jak jsme ji pojmenovali, jsme si přivezli v neděli. Je to kříženec. Tatínek je čivava a maminka je také kříženec... Jack Russel a jezevčík... asi :)) Ke štěňátku jsme přišli úplně náhodou a v podstatě už na dovolené v Chorvatsku. Za jedněmi turisty z Čech, co byli ubytováni ve stejném domě jako my, přijeli známí, a mezi řečí se zeptali, jestli nechce někdo štěňátko. Nejdřív jsme nechtěli, i přestože jsme o pejskovi už roky uvažovali, ale pořád jsme přemýšleli, jestli je to dobrý nápad, jak to skloubíme všichni s prací, a podobné otázky a pochyby se dostavovaly. Ale domluvili jsme se, že se pojedeme po návratu domů na štěňátka podívat. 

Paní měla tři, dva pejsky a jednu fenku. Ta byla nejdrobnější a já vždycky říkala, pokud bude někdy pejsek, tak fenečka. Takže bylo nakonec rozhodnuto. Zbývalo jen nakoupit vše potřebné a mohli jsme pro pejska jet. 

No a protože jsme dosud nikdy pejska neměli, začal nám v neděli trošku chaos a stres. Samozřejmě taky spoustu radosti a legrace. Prostě se všichni sžíváme. Štěňátko si na nás zvyká a my na něj. Nejhůř to jde asi mně a to momentálně nechodím do práce. Ale jsem už prostě takový typ. Možná i trochu sobec a zbytečně nervačím. Nejí málo, nepije málo? Bože, vždyť já odteď nebudu mít na nic čas a nikdy se už snad nevyspím... Ale hlavně s mrňousem nejsem momentálně schopná nic udělat, pořád ji sleduji, hlídám, aby neudělala loužičku nebo hromádku, nehrabala v květináčích a podobně. Je mi jasné, že to časem přejde, srovná se to, ale zatím mě pořád pochybnosti přepadají. Čekala jsem obrovský nával nějakého citu ke štěňátku, ale jde to spíš zvolna. Je to normální? Nebo nejsem já normální? Pochopitelně ji muchluju, směju se jejím kouskům a dojímají mě ta její kukadla. Ale na druhou stranu cítím, že to ještě pořád není ono. Je pravda, že ji máme třetí den, je to málo. A možná za týden už budu mluvit jinak. Je mi z těch mých pocitů trošku smutno, ale prostě dopředu asi člověk nemůže vědět, jak bude reagovat.

Drbání na bříšku miluje...

V očích má sto čertů :)))

Tak to je pro dnešní článek o Keisince všechno. Napište mi, pokud máte také pejska, jak jste se sžívali, jestli jste někdo měli podobné pocity jako já. Budu moc ráda za každý váš komentář a radu.

Mějte se krásně.

Vaše Šárka ♥

Jelikož jsem článek ještě nevydala, musím se s vámi podělit o dnešní zážitek. Musela jsem jet na schůzku na Úřad práce a Keisinka měla zůstat poprvé sama doma... tak na dvě hodiny. Ještě jsem měla domluveno se synem, že ji vyvenčí, ale spala a vzbudila se, když odjížděl. Takže přes hodinku tady hospodařila sama. A to bylo radosti, když jsem přišla. Celou mě olízala a u mě se konečně dostavil ten úžasný pocit. Teď už vím, že je vše na dobré cestě :) Chce to jen čas...