... To jsem momentálně já ta prázdná nádoba. Dnes jsou to dva týdny, co mi zemřela maminka. Předtím téměř tři týdny ležela na ARU na umělé ventilaci v umělém spánku, dvě operace, sepse, později na jiných tlumících lécích. Nechci rozebírat podrobně zdravotní stav. Je mi tak hrozně. Jak píšu v názvu, jsem jak prázdná nádoba. Doma nemůžu vydržet, když to zvládám, utíkám ven. Kamarádky mě zvou na kávu, ale co ty zbytky dne? Mám pocit, že zešílím. Dost spím, protože vyčerpané tělo potřebuje dobít. Pět strašných týdnů. Tři týdny strachu, co bude, tušení, že přijde to nejhorší, potom to přišlo. Tři dny předem jsem to začala intenzivně tušit. Taťka totiž zemřel, když mu bylo 74 let, osm měsíců a zemřel sedmého dne v měsíci. Mamka zemřela a bylo jí 74 let, osm měsíců a 7. října. Takže pátého října po návštěvách jsem si to najednou uvědomila a byla si tak silně jistá, že se to v úterý stane. Tři hodiny jsem brečela. Děkuji kamarádce Marušce, která si se mnou ty tři hodiny psala a Věrce, se kterou jsem telefonovala. Můj muž není rozený utěšovatel, bohužel. Už v pondělí jsem se bála z nemocnice odejít. Nechali mě tam i půl hodiny po návštěvních hodinách. V úterý jsem byla ve dvě hodiny v Pardubicích a čekala na mhd do nemocnice. Najednou telefon a paní doktorka, že maminka před patnácti minutami zemřela, bylo to rychlé. Nezvládla už na mě počkat. Tak strašně mi to bylo líto. V pondělí tam se mnou byl manžel, jako by čekala, až přijde ten poslední z rodiny a odešla.
Lékaři mě připravovali snad už víc než deset dní dopředu, co nejspíš přijde. Ale nedá se na to připravit, nikdy.
Jen nechápu tu shodu věku, měsíců, data, prostě ta čísla. Nepočítala jsem to úplně přesně na dny, ale vyjde to asi téměř shodně také, taťka měl datum narození 15., mamka 13. Do toho nějaký přechodný rok.
Prostě to nechápu. Kdyby měli krásné manželství, pochopila bych, že chtějí k sobě. Ale bohužel neměli, a čím starší byli, tím horší vztah měli. Tak proč tohle? Pátého října jsem prostě cítila, že táta mamku volá a bylo to tak. Počkala na mého muže a zemřela. Nejsem věřící v boha, ale věřím, že máme asi život nalinkovaný a den odchodu určený. Věřím, že je něco mezi nebem a zemí. Prostě v něco si sama věřím. Ale že se něco takhle stane téměř do detailu? Snad mě to i trochu děsí. Docela dost. Později jsem totiž zjistila, že i taťkova maminka zemřela 7. v měsíci. Je naše číslo smrti sedm? Je mi z toho hodně úzko, se přiznám. Chtěla bych to nějak rozklíčovat, ale nevím jak. Zmínila jsem ta data před kamarádkami i v rodině samozřejmě, skoro každému z toho přejel mráz po zádech.
Nevím, jestli teď budu psát na blog. Mozek moc nepracuje, někdy si přijdu úplně mimo, zapomínám, opakuji se. Číst mi nejde samozřejmě vůbec, jedině, kde dokážu trochu ten mozek zapojit, je luštění sudoku. Podzimní výzdoba žádná, doma děs a hrůza, binec. Dva víkendy jsem tu měla rodinku, to mě velmi podrželo. Hlavně malá Evelínka, které už bude sedm měsíců a leze a skoro sedí. Je tak rozkošná a úžasná. Už dává i pusinky a rostou jí dva zoubky. Ovšem teď, když muž odejde do práce a zůstanu doma sama, je to strašný. Zrovna dnes jsem měla pocit, že zešílím, tak jsem se se z toho zkusila vypsat.
A možná se právě do toho psaní vážně pustím. Třeba se vzchopím a nakopne mě to jít dál. Musím jít dál, mám přece vnučku. Tolik mě mrzí, že taťka se jí vůbec nedožil a mamka jen pár měsíců. Život je tak nespravedlivý. Nikdy by mě nenapadlo, když mamka nastupovala do sanitky, že s ní mluvím naposledy. Potom už jen pár slov v telefonu s kyslíkovou maskou, a poté intubace, plicní ventilátor a umělý spánek.
Je mi to tak nesmírně líto, ale trošku se uklidňuji tím, že to pro mamku bylo vysvobození. Zůstala by ležákem na plicní ventilaci s otevřeným břichem, děsivá představa. Teď věřím, že je jí dobře, je konečně volná a určitě se s taťkou nahoře objali a usmířili.
A ještě musím zmínit jednu nesmírně důležitou věc, či vlastně osobu a to je moje dcera. Když zemřel taťka při oné tragické nehodě, byla ona se mnou a s ním až do samotného konce. A i teď byla velice silná a dokázala mě podržet a drží stále, i když na dálku z Prahy. Babičce na návštěvě dokonce zpívala, určitě ji někde tam na poloviční cestě do nebe slyšela.
Já vám moc děkuji za vyslechnutí. Pomalu si začnu pročítat vaše blogy, už se na to těším.
Opatrujte se a opatrujte své blízké. Není nic horšího, než když vás začnou sžírat výčitky, zda nešlo udělat něco víc, dřív, jinak.
Mějte se hezky, Šárka ♥
Žádné komentáře:
Okomentovat