Láska, jež se slovy těžko vyjadřuje...

Je to už sedm měsíců, co jsme si přivezli tu naši chlupatou dvouměsíční kuličku. Teď je tedy Kejsince devět měsíců a má bezmála pět kilo. Je to miláček celé rodiny a řekla bych, že ji zbožňujeme víc a víc.

Už to není žádné miminko, ale velká slečna. Dokonce má za sebou první hárání. Museli jsme se smát, jak za plotem čtyřnohé kamarády provokovala. Ona je to vůbec velká koketa, na ní to úplně vidíte. Začne se protahovat a pošťuchovat, a kámoš ze zahrady na rohu ulice, kudy chodíme denně, je z ní celý na větvi. Huňky obou se mrskají a my se smějeme. Co mě ale trochu překvapilo a nechápu to, od té doby, co začala hárat, tak občas čůrá se zvednutou nožičkou. Prostě si hraje na pejska. Během hárání to bylo vlastně pořád tak. Myslela jsem, že jak je nateklá, tak proto. Ale že jí to zůstalo??? Napište mi, zda nemáte někdo podobnou zkušenost. Pořád si říkám, že to zase časem snad přejde.

Momentálně si Kejsinka doma oblíbila kartonovou krabici, ve které se stočí do klubíčka a chrupe. A to jí plánuju koupit k prvním narozeninám takovou tu psí kukaňku. Říkám si, jestli nebude mít stejně radši krabici. Je to jako s dětmi. Hromady hraček mají a nejvíc je zajímají nakonec třeba vařečky.

S jarním počasím se i naše procházky prodlužují, chodíme většinou dvakrát denně. Alespoň já se snažím, když mám volno. Ona mě stejně ráno nenechá dělat nic třeba na počítači, sedne si naproti mně na zem a ňufá. To je jasné, celou noc spinkala, tak přece nebude zase jenom koukat, jak panička něco datluje☻Na procházku se jde... A užíváme si to.

Nevím, jestli se mi to zdá, ale možná se po hárání malinko zklidnila. Taky s loužičkama jsme měli dlouho problémy, ale řekla bych, že pomalu ustávají a stávají se ojedinělými. Spíš, když je delší dobu doma sama, ale i tak už většinou vydrží.

Dcerka ji naučila pár povelů. Zatím tedy jen sedni, lehni a popros. Ale je to šikulka šikovná ♥ Ovšem venku ji z vodítka pustit nemůžeme, neposlechne a na zavolání nepřiběhne. Takže z toho máme strach. Neumím si představit, že bychom ji potom nenahnali. Doma, když jí řekneme třeba před ložnicí zůstaň, tak většinou už dál nejde. To jsme museli dodržovat právě, když hárala, protože v ložnici máme koberec. Ovšem, když jí řeknu venku, aby zůstala, tak to vážně zatím nehrozí.

Když venku je toho tolik k vidění a zkoumání. Kejsinka není jako spoustu jiných pejsků, co si hrdě vykračují s hlavičkou nahoru. Ona hned za rohem „chytí stopu“ a čumák od země nezvedne ☻

Často se ohlížím zpětně a říká si, jak jsem byla vážně hloupá, když jsem měla strach, že ji nebudu milovat tak, jako ostatní pejskaři své miláčky. Asi mi bylo divné, že to nepřišlo hned. Ale co, prosím vás, přijde hned, že? Vše má svůj čas a musí to uzrát. Navíc jsem nikdy pejska neměla, nerozuměla jsem mu, prostě jsem to pejskaření ještě neuměla. A jak ji teď zbožňuju. Někdy si říkám, že to i přeháním a zacházím s ní jako s dítětem ☻ Ale copak takové stvořeníčko lze nezbožňovat? Prostě je to pětikilový, chlupatý pytlík lásky. Co pytlík... obří pytel lásky ☻ Hloupé přirovnání, já vím, ale je to prostě tak, a jiné mě zrovna nenapadá.

Teď máme v plánu Kejsinku učit na jízdu autem. Kratší vzdálenosti do půl hodiny už zvládá tak nějak celkem dobře, ale dvouhodinovou cestu si zatím neumím představit. Jak cestujete se svými pejsky? Vydrží v klidu ležet a třeba spát? Nebo jsou zvědaví jako ta naše malá „Keliška“?

Zkrátka náš život dostal další rozměr. Jak je příjemné ráno vstát a vidět, jak se ten chlupatý cvrček tetelí radostí, že jsem konečně opustila svůj pelech a vyrazíme na prochajdu. Horší je to, když leje. Ale to stačí otevřít balkon, Kejsinka si sedne na práh, a přestože asi nic kromě ptáků vidět nemůže, maximálně, že někdo projde po zahradě, tak pozoruje. A nesmírně ji to baví. Tak ráda se tulí a dává pusinky. Všechno je to tak intenzivní, přestože už jsme spolu sedm měsíců. Naopak bych řekla, že je to čím dál víc intenzivní. I dceřina přítele si omotala kolem prstu. Jen mí rodiče zůstávají chladní. Mamka v tom vidí pouze starosti, závazek a zničené věci. Nějak opomíná to krásné, co za to dostáváme. Ale asi je to tím, že pejska taky nikdy neměla.

Pěkně jsem se tady u toho článku rozněžnila. Ale vy mě jistě pochopíte ♥

Určitě mi napište, jestli máte také pejska, jak jste ho třeba učili, aby se vám venku bez vodítka nezaběhl, aby poslechl a pěkně přiběhl zpět k vám. Samozřejmě si člověk spoustu věcí načte a zkoukne videa, teoreticky to zná, ale realita je potom přece jenom trošku jiná, a přestože je každý pejsek jiný, každá rada dobrá. Přece jen nás mrzí, že ji nemůžeme nechat bez vodítka vylítat. Objevila jsem teď stopovací vodítka, tak jsem si říkala, že pomocí toho bychom ji učili, aby se na povel vrátila. Si možná někdo řekne, to objevila teda Ameriku, ale pro nás je vážně spoustu věcí úplně nových a všechno se učíme. A když nic jiného, desetimetrové vodítko jí už poskytne jednou tolik možností na výběh, než to pětimetrové, co máme teď.

Mějte se krásně a užívejte si pohodových chvilek s vašimi mazlíčky.

Ahoj Šárka ♥