POČÍHAL SI NA MĚ V NOVÉM ROCE

 ... jojo, myslím toho prevíta Covida...

Krásný nedělní večer :)

Doufám, že se všichni těšíte na rozdíl ode mě pevnému zdraví, anebo vás maximálně přepadlo jenom lehké nachlazení, což se v tomto ročním období stává. I když, co si budeme povídat, dva roky už známe v podstatě jen Covid-19 a teď ta nálož Omikronu... jojo, snad to jednou skončí. I když nejsem už vůbec optimistická.

Covidu jsem zdárně dva roky odolávala, přestože vím, že jsem s několika pozitivními lidmi během té doby v kontaktu byla. Očkovat jsem se nenechala, ne snad proto, že bych byla nějaký poblázněný antivaxer, to vůbec ne, ale prostě takhle narychlo vyvinuté vakcíně prostě nedůvěřuji. Takže stejně, jako jsem měla obavy z covidu, měla bych i z očkování. A myslím si, že pokud bych šla na očkování s nedůvěrou, se strachem, že by se ta negativita určitě nějak v mém těle projevila.

No, ale skoro přesně na Nový rok se však objevila pozitivita. Už na Silvestra mě tak divně bolela kolena, ale vůbec mě nenapadlo, že na mě něco leze. Na Nový rok se přidala záda... taky taková divná bolest mezi lopatkami a mezi žebry. Ale taky jsem tomu vůbec nepřikládala nějaký význam. Prostě bolest zad, no, na tom není nic zvláštního. Ovšem 2. ledna jsem se probudila s bolestí hlavy, a tak jsem si jen tak změřila teplotu, a hle... 37,5 stupně :( No asi nějaká viróza, říkala jsem si. Před vánoci toho bylo v práci hodně, samé stresy, taky doma nervy, protože první vánoce bez taťky, tak jsem si říkala, že holt si tělo řeklo dost a vypovědělo službu.

Jenže večer už jsem měla 38,5 a pokašlávala jsem, tak jsem si udělala doma test. Byl negativní. Trochu mě to uklidnilo, i když víme, jak to bývá se spolehlivostí, ale tak přece jen jsem měla v tu chvíli lepší pocit. Měla totiž strach, protože na Nový rok jsem byla u mamky, která je vážně nemocná a Covid by byl pro ni pěkný průser. 

V pondělí se přidala bolest kloubů, to už jsem si tedy samozřejmě vyřídila neschopenku a objednala se na PCR testy na středu 5. ledna. Podezřelé totiž taky bylo, že i manželovi nebylo nejlíp, měl zvýšenou teplotu. V úterý mě bolely klouby a záda takovým způsobem, že bych až brečela, a zabraly až dva Brufeny spolu s Acylpyrinem najednou. Udělala jsem si tedy znovu test a ten už vylítnul okamžitě pozitivní.

Ve středu jsme jeli na ty PCR testy, a to už jsem i ztrácela pomalu čich a chuť. Ve čtvrtek jsem se dozvěděla, že jsem opravdu pozitivní, manžel byl negativní. Nicméně byl v karanténě se mnou, za což jsem byla moc ráda, protože jsem jen ležela, ani jídlo bych si sama neohřála. A jak jsem ze začátku nemohla spát, čemuž jsem se hrozně divila, tak potom už na mě začala padat ta pověstná únava, že jsem odcházela třeba i uprostřed jídla, si lehnout. Baštila jsem vitamíny, Acylpyrin a doufala, že se mi vyhne špatný průběh.

Osmý den od prvních teplot se z pokašlávání stal pořádný kašel a začalo mě bolet i na plicích a mezi lopatkami. Další den to bylo horší, přidala se i dušnost, tak jsem raději zavolala obvodní lékařce a ta mě poslala pro jistotu do nemocnice na plicní. Tam mě nevzali a odeslali mě na infekční. Bála jsem se, jak se ke mně budou chovat, když nejsem očkovaná, ale vše proběhlo v pohodě. Sestřičky vcelku příjemné a službu měl úžasný pan doktor. Poslechl mě a řekl, že to vypadá na virový zápal plic a poslal mě ještě na odběry a na RTG. Odběry byly v podstatě v pořádku a na RTG se ukázala spíše než zápal plic akutní bronchitida. Dostala jsem antibiotika, aby se k virovému nálezu nepřidal bakteriální, a ještě doporučení na další vitamíny a léky na ty šílené bolesti kloubů a zad.

Časem ještě další dobroty přibyly.

Klacid (antibiotika) mi zabral až snad šestý den a to jsem ho měla jen na osm dní. Plíce bolely pořád a taky pod levou lopatkou. Měla jsem už kdysi zápal plic a ne jednou, a vím, že v jednom případě se na RTG neukázal, až na CT. A ty bolesti byly stejné, vystřelovaly z hrudi až do čelisti. Tak jsem opět volala naší obvodní lékařce a ta mě poslala pro jistotu na plicní vyšetření. Ovšem u nás v Přelouči mě v akutním stavu objednali na 30. března a to jsem tam volala 19. ledna. Nevěděla jsem, zda se mám smát či brečet. Tak jsem se prostě rozjela po dvou dnech do Pardubic, tedy rozjela, vezl mě manžel, sotva jsem lezla a dýchala jak slon. Na plicním mě opět nevzali, protože jsem nebyla 21 dní od pozitivního testu, přestože už jsem v té době měla test negativní a nebyla tedy infekční. Tak jsem šla opět na infekční oddělení. Měla jsem divný pocit, říkala jsem si, že si snad budou myslet, že jsem hypochondr a moc to prožívám, když tam už podruhé straším.

K mému štěstí byl na ambulanci opět stejný pan doktor. Zase odběry, RTG a tentokrát ještě EKG. Odběry tentokrát nevyšly dobře na krevní srážlivost, takže se opakovaly, a ještě jsem dostala žádanku na CT. Jelikož jsem byla stále počítána mezi covidové pacienty, musela jsem na CT čekat dvě hodiny do 13 hodin, protože dopoledne chodili necovidoví pacienti. Protože existovalo podezření na embolii, nešla jsem na vyšetření už po svých, ale na vozíku. Připadala jsem si hrozně, už jsem byla celkem psychicky rozložená a ještě ta vidina embolie... no nic. Na zavedení kontrastní látky mě napichovali dvakrát, předtím ty dvoje odběry, tak jsem si připadala už jak cedník. Vyšetření naštěstí embolii neprokázalo, ale ukázalo, že jsem měla opravdu virový zápal plic a nějaké následky to na plicích zanechalo. Takže po šesti týdnech od CT mám další vyšetření, tentokrát už opravdu na plicním. Na ředění krve jsem dostala Anopyrin a prý bylo dobře, že jsem brala už předtím Acylpyrin, jinak prý mohly ty krevní výsledky být horší. Jenže po Acylpyrinu jsem už jeden den zvracela, proto ta výměna za Anopyrin, prý je snad šetrnější na žaludek a vhodnější pro dlouhodobější užívání. Na žaludek jsem dostala ještě Helicid. Jsem holt chodící apatyka.

V nemocnici jsme strávili ten den sedm hodin. Byla jsem totálně vyřízená, vylítla mi i teplota a pomalu dva dny jsem trávila jen spaním.

Během užívání Klacidu mi teplota slezla, ale tím, jak mi po tom nemocničním maratónu zas vyskočila, prostě mi zvýšená už zůstala. Takže je 6. února a já mám od 2. ledna, až na ty asi tři dny bez, pořád zvýšenou teplotu. Jen tedy večer, co vím, jinak se radši už neměřím, protože se ze mě fakt už stává hypochondr. A to si pořád říkám, že jsem dopadla ještě dobře, nebyla jsem v nemocnici, na kyslíku, na přístrojích, neměla jsem čtyřicítky, vyloženě jsem se nedusila. Ale stejně, jak je vám blbě už pátý týden, je to na houby a začíná vám hrabat. Navíc ty první tři týdny jsem ani nemohla číst, jen  jsem sem tam zkoukla něco v televizi, maximálně jeden film denně, nic jiného nešlo, takže se člověk ani nezabavil. V tu chvíli jsem si říkala, jak je asi hrozně těm lidem na kyslíku v nemocnici, co jen koukají v podstatě do stropu a navíc mají určitě pořádný strach, jak to s nimi dopadne.

Musela mě hlídat ♥

Dostala jsem vycházky, abych trochu trénovala plíce na vzduchu, ale moc je nevyužívám, protože za prvé jsem pořád chcíplá, pořád ta teplota a ujdu velký prd, funím u toho jak slon a pak to příšerný počasí k tomu.

A aby toho nebylo málo, odpadl manžel před šesti dny s Omikronem. A jelikož já podle příznaků měla nejspíš Deltu, bylo mi od lékařky řečeno, ať si dávám pozor, že jsem oslabená a Omikron můžu tedy klidně dostat, protože proti němu protilátky nemám. Takže hysterie, umíte si to představit :))) Ale snad je to dobrý a nic se už nepřihodí, co se nějakých zpropadených mutací v mé blízkosti týče. No... ještě může hrozit dcera, ta byla teď negativní. A jinak muž měl příznaky vyloženě jen jako virózu, rýma, kašel, ani teploty neměl.

Tak toť můj začátek roku s covidem. A to jsem si tak říkala, že když byl rok 2021 pro mě tak otřesný, že třeba tento by mohl být lepší. Tak nevím, zatím se moc neukázal. Pátý týden doma na neschopence, teplota zvýšená zůstává, mírná dušnost také, únava také, bolesti všeho možného i nemožného, některé dny v podstatě prospím, jindy je trochu líp, střídají se průjmy a bolesti žaludku, protože mému Crohnu to taky asi dalo zabrat, olezla mi pusa uvnitř, takže čekám afty, dva dny mě bolelo i v krku a mám ještě zánět močáku. Joooo, pozor, prostě ještě močák. Jak jsem k tomu mohla přijít? Nechápu a už snad ani nechci nic chápat. Snažím se to rozhánět urologickým čajem, ale zatím to dobrý není, tak možná budu opět telefonovat zítra své obvodní. Prostě jsem se celkově rozpadla a jsem zralá na úplnou generálku a potom asi na pobyt na psychiatrii :)

Ale hurááá.... po měsíci mám čich a chuť. Ne ještě stoprocentní, ale už je to super. ♥ Jásám a už jsem měla i kafe.

Pokud jste ten můj chorobopis dočetli až sem, tak jste tedy dobří a já vám za to fakt děkuju. A všem vám přeji, ať už jste očkovaní či neočkovaní, protože tohle nás přece nemá rozdělovat, hodně zdraví, ať se vám ten prevít coviďáckej vyhýbá, a pokud vás přece jen dostihne, tak ať máte ten nejlehčí průběh.

Mějte se krásně.

A od příště už určitě příjemnější články. (Chtěla jsem napsat pozitivnější, ale na tohle slovo mám už averzi.)

Vaše Šárka ♥

zdroj úvodního obrázku Pixabay